A které čtyři jedlé květiny byste doporučila na ozdobení salátu?
Dobré jsou brukvovité rostliny. Když vykvete křen, ten je strašně dobrý a má takový křenový ocásek. Třeba pažitkové květy jsou také dobré. Dřív se vykvetlý šnytlík házel na kompost. Potom v létě lichořeřišnice, její chuť je pikantní, vzdáleně připomíná ředkvičku. Ještě mě napadá svízel, kdyby ho někdo dokázal najít. Ten je taky dobrý. Svízel bílý, svízel povázka. Svízel přítula, to je jako když přikusujete šmirgl a ty ostatní jsou moc pichlavé.
S účastníky kytkožroutských kurzů chodíte rostlinky v Praze ochutnávat do Motola. Jak je to s čistotou kytek a ovzduší, s pejskaři?
Vy jste začala tím Motolem, vy nevíte, kam chodíme. To je úplně snové místo. My začínáme nad stanicí metra a pak jdeme docela daleko od silnice. Říká se, že deset metrů od silnice už je to bezpečné, co se týká výfukových plynů. Jsme tedy hodně daleko, chodíme tam přes obnovený sad, což je krásné, čisté místo, i když florou je to zabydlené málo. A pak jdeme na tu haldu, která je typické rumiště, výsypka. Domnívám se, že za ta léta, co existuje, už je to docela bezpečné. Každopádně tam chodíme jednou za rok na hodinu, takže to se nám nemůže stát nic. Psi tam nedojdou, protože je to do kopce a lidi jsou líní tam s nimi chodit. A je zvláštní, že vylezeme na ten kopec a já řeknu: tady bude ta brokolice. A účastníci si celou dobu říkají: Pomátla se? Brokolice? Tady, 10. dubna? To není možné. A pak tam tedy nějak přijdeme a tím, jak je to drsné místo, tak tam tu vesnovku (Divokou brokolici, pozn. redakce) vždycky najdeme a toho 10. dubna je pro ni ideální doba.
Umýváte jedlé rostlinky před konzumací?
Květy jsou křehké a nadto bývají nad zemí, takže nejsou špinavé. Pokud jsou kytky pocákané po dešti, tak je jen přestříkám kropítkem. U listů, tam záleží na tom, jak jsou odolné nebo tuhé.
Když by si chtěl začátečník kytkožrout koupit jednu z Vašich knih, kterou byste mu doporučila?
Asi nejzačátečnější knížka je ta, která vyšla poslední, to jsou ty pampelišky („Pampelišky k jídlu“, pozn. redakce). Když jsem tu knížku dodělala, uvědomila jsem si, že pampeliška je takový výborný pilotní projekt. Dá se na ní ukazovat spousta věcí, co se s rostlinami v průběhu vegetace děje a že se to dá aplikovat na mnohé další rostliny. A navíc ji také každý pozná. Je to knížka vhodná i pro děti. Potom ty dvě další knihy patří k sobě, ta první (Květinová kuchařka, pozn. redakce) je víc jako herbář a je taková informativnější. Ta druhá (Kytky k jídlu) je rozvernější. Obsahuje víc receptů, protože jejich psaní jsem mohla zahrnout i dříve popsané rostliny. Jsou to knižní partneři – první uzemňuje, druhý rozvolňuje. A pak je tu zápisník (Notes květinové kuchařky, pozn. redakce) je vysloveně jako notes, protože tam máte místo na poznámky, rovnou ke každému dni tam jsou holé stránky. Najdete tam popsaná stanoviště a můžete si ho dát do kapsy, když jdete do terénu. Tomu také odpovídá ten rozměr a měkká vazba.
foto: Vendula Šefrnová
